NĚKDO CHODÍ PRAVIDELNĚ SE PSEM, JÁ JSEM KAŽDÝ DEN CHODIL NATAHOVAT HODINY
Před více než čtvrtstoletím se Stanislav Servinský poprvé dostal k věžním hodinám na kostele ve Vratislavicích a od té doby se staly jeho srdeční záležitostí. Dříve je musel den co den natahovat, aby kolemjdoucí věděli, kolik je hodin. Dnes mu však moderní technologie tuto práci usnadnila a po více jak dvaceti pěti letech nemusí denně vybíhat schody kostelní věže.
Jak jste se k této činnosti dostal?
Staral jsem se o věžní hodiny mého kamaráda v Praze a potřeboval jsem vidět nějaké podobné. V budově fary pracovala kamarádka mé manželky, která mi to domluvila s jáhnem. Šli jsme se spolu na ně podívat. Ptal jsem se ho, proč ty hodiny nejdou. Spousta lidí se je snažila opravit doma v dílně, ale on nikdy nechtěl, aby si celý stroj někdo odnesl z kostela, ač třeba s dobrým úmyslem. Na místě se stroj zprovoznit nikomu nepovedlo. Asi od roku 1950 hodiny nefungovaly.
Až vám se je podařilo rozchodit.
Jáhen mi předal klíče, abych je mohl ve volném čase zkoušet opravit. Našel jsem chybu a řešení. Taky jsem je vyčistil a od té doby jsem je každý den chodil natahovat. Ty hodiny se musely natahovat denně. Jáhen tomu nevěřil, tvrdil, že do týdne přestanou fungovat. Když to trvalo půl roku, přišel za mnou s tím, že je zvláštní, že hodiny pořád běží. Sám to natahovat nechtěl. Někdo chodí pravidelně se psem, já jsem každý den chodil natahovat hodiny, i o víkendech a svátcích.
A když jste odjel na dovolenou, kdo to dělal za vás?
Nebyl jsem v tom nakonec sám, ale zapojila se celá rodina. Natahovat hodiny se naučily obě dcery a manželka. Když třeba přijela nějaká návštěva a já nemohl, holky se sebraly a šly hodiny natáhnout. Lidé si podle toho mohli odvodit, že když třeba týden hodiny nefungovaly, tak jsme všichni pryč.
Co se stalo, když jste den vynechal?
Nic zásadního, hodiny den stály. Bylo však nutné seřizovat stroj. Vůle v přenosu kroutícího momentu a nevyváženost ručiček způsobovala to, že dopoledne to šlo třeba o pět minut dopředu a odpoledne zase pět minut zpátky. Nejpřesnější to bylo právě okolo páté hodiny odpoledne. Střídalo se to. Vliv na přesnost chodu hodin mělo více proměnných, ať už samotná konstrukce hodin, vlhkost, teplota vzduchu a hlavně vůle ve spojkách. Ty spojky jsou tam teď napevno a hodiny jsou přesnější. Provedené úpravy na stroji jsou vratné. Kdyby padlo rozhodnutí zrušit automatické natahování, lze natahovat hodiny zase ručně. Historická hodnota je zachována.
Ptali se lidé, proč ty hodiny najednou nefungují nebo proč nejdou přesně?
Pořád. To mě lidé hnali. (smích) Spíše ze srandy. Ti, co to věděli, říkali: „Co s tím děláš, jde ti to o pět minut pozadu.“ U Bláhy mi říkali „kostelník“. Kolem páté hodiny, když jsem přijel z práce, zašel jsem například do obchodu a pak natáhnout hodiny.
Kolik let jste chodil ty hodiny natahovat?
Začal jsem někdy před rokem 2000. Asi v devadesátém osmém. Tehdy jsem studoval školu v Praze a staral se o hodiny v jednom areálu. Takže asi přes dvacet pět let.
O ty hodiny v Praze jste se staral také tolik let?
Dokud jsem tam jezdil do školy, tak jsem to dělal rád. Pak už se mi tam moc jezdit nechtělo. Přenechal jsem to kamarádovi, Petrovi Skálovi, který dělá orlojníka na Staroměstském náměstí.
Jak staré jsou ty hodiny ve Vratislavicích?
O ledasčem v kostele je zmínka, ale o hodinách není. O takhle velké věci, která je protnutá celou věží, nikdo nic nevěděl. Žádné zmínky o hodinách nebyly k nalezení. Až Petr Skála záhadu rozluštil. Volal mi, že by potřeboval fotky dvou svatých z našeho kostela. Že mají nějaké podobnosti s jejich figurkami. Tak jsem mu po dohodě s farou fotky poslal a při té příležitosti jsem se ho na náš hodinový stroj zeptal. A on to zjistil. Jsou od firmy J. F. Weule z Německa z roku 1901. Mají historickou cenu, takové už jen tak někde nenajdete.
Nemrzí vás, že už denně nevybíháte schody kostela?
Chybí mi ten pohyb. To bylo 3 500 kroků denně, na které jsem byl zvyklý. Teď hledám nějakou náhradu. Potřebuji tam ještě řadu věcí dodělat, respektive vyšperkovat je. Ale jsem za tu novou technologii moc rád.
Text a foto: Lucie Zdenková
