ANNA POLÍVKOVÁ: ZDÁ SE, ŽE JE TO RODINNÉ PROKLETÍ

Anna Polívková okouzlila diváky v Kulturním centru VRATISLAVICE 101010 představením Tak já letim!, které hraje od začátku do konce zcela sama. V rozhovoru promluvila o rituálech před vstupem na divadelní prkna a nastínila, co ji v blízké době čeká. Jak moc je pro herečku spojení tance a herectví v životě důležité, a proč by si ráda vyrobila třeba vlastní stůl, se dočtete na následujících řádcích.

Do Kulturního centra VRATISLAVICE 101010 jste přijela s představením Tak já letim! Celé představení hrajete úplně sama, to Vám vyhovuje?

Je to výzva a zároveň je to něčím ulevující. Nemáte to komu zkazit a zároveň vám to nikdo nemůže zkazit. Chyby si můžete vyčítat maximálně sama sobě. Partnerem se v tu chvíli stává divák, takže na jevišti nejsem sama. Reakce diváků jsou taková forma dialogu mezi mnou a divákem. Dostala jsem to tehdy jako nabídku od pana režiséra Svojtky. Když jsem to četla, tak jsem si říkala, že paní prostě jenom mluví. Neuměla jsem ve scénáři objevit to kouzlo, ale strašně ráda to hraju. Už je to tak tři nebo čtyři roky.

Máte rituál před představením?

Rituálů mám spoustu a před každým představením nějaký jiný. To souvisí se samotnou přípravou toho představení. Se Silvou, mojí dnešní pomocnicí s rekvizitami a kulisami, máme pozdrav. S tátou mám zase jiný pozdrav. Čím je člověk starší, tím se musí také více rozhýbat a připravit. Když jdete z nuly na sto, což jsem kdysi dělala docela běžně, tak teď už to druhý den cítím. Musíte jít z nuly pěkně přes deset, dvacet, šedesát a pak v klidu dojít na tu stovku.

Vyrůstala jste v herecké rodině. Bylo pro vás herectví jasnou volbou nebo jste se tomu naopak bránila?

Asi obojí. Nejdříve to byly různé možnosti, pak to byla jasná volba, a poté jsem o tom zase chvíli pochybovala. Vždy mě to vcuclo zpátky. Zdá se, že je to rodinné prokletí. Všichni sourozenci se věnují divadlu, a to nejen jako herci.

Jaké role vám nejvíce sedí?

Já strašně ráda slyším smích. Mám ráda takový smutnější humor, ale zároveň mě baví občas zaplout do nějakého dramatu, ale asi ne v divadle. Tam ráda slyším, když se lidé smějí a neusínají.

Máte vysněnou roli, kterou jste ještě nehrála?

Nikdy jsem vysněnou roli neměla, spíše se nechávám překvapovat tím, co mi vejde do cesty. Čím dál více si uvědomuji, že mě baví pohybové věci. Teď zkoušíme představení Pluto. To je čistě pohybová věc, která mě moc baví.

Co je vašemu srdci nejbližší – divadlo, film, seriál?

Divadlo, stoprocentně divadlo.

Co byste dělala, kdybyste nebyla herečka?

Asi bych se věnovala fyzioterapii nebo něčemu kolem tance a pohybu. Moc by mě také bavilo umět něco reálného, třeba vyrobit stůl.

Vyhrála jste StarDance. Byla to výzva nebo je tanec přirozenou součástí Vašeho života?

Celoživotně se pohybuji mezi herectvím a tancem. Vždy jsem ráda tancovala. Celá naše rodina moc ráda tančí. Když je nějaký večírek, kde se netančí, tak je to pro mě promarněný čas. A to tak souviselo. StarDance bylo báječné, celé moc fajn.

Jak trávíte volný čas?

Pohyb všeho druhu. A taky mám psa.

Co nového v blízké době chystáte a kde Vás mohou diváci vidět?

Chystají se nějaká natáčení a v Národním divadle na Nové scéně připravujeme představení Pluto. V Brně hrajeme představení Brněnské metro a s tátou hrajeme DNA. Mám také své představení Proslov, kde mám parťáka Jirku Zemana, který hraje předsedu sdružení Probuďme lidstvo. Hraje tam se mnou také můj pes a maminka.

Text: Lucie Zdenková
Foto: Jerry Háša