Cestovatelka, novinářka a filmařka Jana Patková svým způsobem vyvrací hned dvě zavedená klišé. Že práce nemůže být koníčkem a že cestování s rodinou vyžaduje pevné nervy. Jako autorka několika dílů pořadu Cestománie a šéfredaktorka časopisu Koktejl objevila veliký kus světa a nyní jako šéfredaktorka libereckého magazínu Véčko objevuje náš kraj a lidské příběhy. Jako máma našla jednoho z nejlepších parťáků na cesty ve svém synovi. V květnu jsme od ní i od Jana Václava Patky mohli načerpat pořádnou dávku inspirace na přednášce Divukrásné Zakavkazko v Desítkách.
DENÍK SI PÍŠU, I KDYŽ NEMUSÍM
„Moje oblasti vždycky byly na jih a na východ od nás. Pracovně jsem procestovala Čínu, Tajwan, Kambodžu, Vietnam, Nepál, Gruzii a Arménii. V Evropě to bylo Moldavsko, Bělorusko a celý Balkán. Několikrát jsem byla i v Africe, ale to už je strašně dávno,“ počítá Jana Patková navštívené destinace. Zároveň dodává, že pro cestovatelské vzrušení člověk nemusí jezdit přes půl světa. „Jasně, že se to dá zažít i v Krkonoších. Ale přiznávám, že mnohem radši vyrazím někam, kde to ještě neznám,“ usmívá se cestovatelka. Každá cesta se Janě zapíše nejen do paměti. „Je pravda, že na dovolené si píšu deník, i když nemusím. Mám pocit, že bez toho mi ta cesta uplyne a úplně zmizí.“
RADOSTNÉ POVOLÁNÍ
Psaní je její profese. „Samozřejmě, že člověk občas musí psát i o tom, co ho tolik nebaví,“ krčí rameny Patková. Ale pořád ho vnímá jako radostné povolání. „Ve Véčku se to pěkně potkalo. Je to časopis o našem kraji, o zajímavých místech, lidech, profesích, událostech, o významných historických momentech. Vlastně je to trošku jako cestování, protože člověk pořád poznává nové věci, tváře a objevuje,“ přemýšlí.
FANTASTICKÝ PARŤÁK NA CESTY
Cestování se synem vzniklo jako tradice, když byl dítě. Nyní studuje Jan Václav Patka archeologii a vydává se tak na cesty nejen světem, ale i časem. „Zajímá mě hlavně raný středověk, ale zatím jsem v prváku a na vlastní pěst jsem objevil jenom dvě trubky od odpadu,“ směje se Honza.
Na cesty teď společně vyráží maximálně jednou za rok, ale oba si společné chvíle hýčkají.
Na jaký společný výlet máte nejsilnější vzpomínky?
JANA: Asi na Gruzii, i když jsme tam oba nakrátko onemocněli. Nakoupili jsme léky, zalezli do hotelového pokojíku a čekali jsme, až budeme zdraví.
HONZA: Vždycky na ten poslední, protože všechny jsou skvělé. Ale je pravda, že největší a nejvíc ‚wow momentů‘ bylo v Gruzii.
Kdo z vás je většinou iniciátor výpravy?
JANA: Já. Jsem upřímně ráda, že je syn se mnou ochotný jezdit.
HONZA: To záleží. Já vždycky plácnu nějaký region a mamka pak najde konkrétní stát, většinou podle ceny letenek.
Jakými jazyky se domluvíte?
JANA: Oba anglicky a rusky. Já lépe rusky, Honza lépe anglicky. Honza vlastně ještě německy.
Kam byste spolu nikdy nejeli?
JANA: Do hotelového komplexu k moři.
HONZA: Asi do USA, ani jednoho to tam moc neláká.
Kam byste se naopak ještě chtěli společně vypravit?
HONZA: Už strašně dlouho máme v merku výpravu do Vietnamu nebo Číny. S tou Čínou je to ještě vylepšené tím, že bychom tam chtěli dojet vlakem z Petrohradu a přes Mongolsko.
JANA: Letos zřejmě zamíříme do Bosny a Hercegoviny nebo do jihovýchodního Turecka.
Co nejpodivnějšího jste na cestách ochutnali?
JANA: Nebylo to ani tak podivné, jako spíš podivně načasované. K snídani jsme na Kavkaze dostali od domácích kromě jogurtu, pečiva, zeleninového salátu a dalších dobrot také pečený bůček a koňak.
HONZA: Lékořicovou limonádu v Gruzii a Arménii. Zní to dost nudně, ale je podivné, že to někdo dokáže pít, je to fakt humus.
Jaká kuchyně vám přirostla nejvíc k srdci?
JANA: Chutná mi všude. V Rumunsku jsme si hodně pochutnávali na čevapi, takových těch grilovaných tyčinkách z mletého masa, polévky ochucené koprem, chinkali, taštičky plněné masem, které se pod různými názvy vaří prakticky všude na východ od nás. A obecně miluji vietnamskou kuchyni.
HONZA: Za mě každá, já jsem vděčný strávník, sežeru, na co přijdu.
Kdo lépe fotí?
HONZA: Já, nebo si to aspoň myslím a mamka mě v tom velkoryse nechává.
Kdo lépe píše?
HONZA: Rozhodně mamka. Mně to sice
taky docela jde, ale nebaví mě to.
Lezete si někdy na nervy? Co na to pomáhá?
HONZA: Někdy ano, ale nepříliš často, jsme docela sladěný tým. A pomáhá nadávat na vedro, to je osvědčený postup.
JANA: Štěkneme na sebe, upustíme páru, a za chvíli je to pryč.
Co jeden na druhém nejvíc obdivujete?
JANA: Honzík je kliďas a hodně snadno navazuje kontakty. Zapovídá se arménskou babičkou nebo rumunským průvodčím, a už jsou z nich skoro kámoši. Obdivuji na něm také schopnost pořád žasnout a radovat se z toho, že vidí nová místa a lidi. Je (skoro) pořád dobře naladěný, což z něj dělá fantastického parťáka na cesty.
HONZA: Že je schopná naplánovat a logicky roztřídit cíle výpravy rovnou z fleku. Já vždycky vymyslím ranec míst, kam se chci podívat, ale nikdy není reálné je stihnout všechny.
Kdo je lepší navigátor a líp si rozumí s mapou?
JANA: Když budeme mluvit o papírových mapách, tak já. Orientuji se opravdu dobře, dělala jsem orientační běh. Do map v mobilu, které používáme čím dál víc, ale blbě vidím. To předávám mladší generaci.
HONZA: Mamce zavážete oči, zavede ji do místnosti bez oken, zatočíte ji pětkrát dokola a ona vám řekne, kde je sever.
Kdo dorazí na letiště vždycky později?
HONZA: Jezdíme spolu. Ale kdybychom nejezdili, tak by mě to samotného docela zajímalo, oba chodíme pozdě. Já ale většinou o něco víc.
Jaký je váš nejoblíbenější dopravní prostředek?
JANA: Vlak. Ale v zemích, kam jezdíme, si ho moc neužijeme. Následuje maršrutka, ten malý autobusek, který bývá tak narvaný, že v něm stačí vzniknout letmá přátelství. Vlastně ty chvíle miluji. Člověk sedí na roztrhaném sedadle, mačká se na svého souseda a z okna sleduje měnící se obrazy z cizí země, kterou právě projíždí.
Kdo se na cestách stará o zásoby a jídelní lístek?
JANA: Spíš já, ale ráda se toho občas vzdám. Oba rádi ochutnáváme místní jídla, takže se po nich společnými silami pídíme.
Kdy jste zažili nejhezčí východ slunce?
HONZA: Pokud se bavíme o společném východu slunce, tak to bylo na Aragacu v Arménii. Ale zatím nejhezčí jsem zažil na Červené hoře v Jeseníkách s partou kamarádů, spali jsme přímo na vrcholu.
Kde vás nejvíc vytrestalo počasí?
JANA: Měli jsme většinou kliku, snad až na cestu, kterou jsme podnikli i s ostatními členy rodiny tady v Česku. Na kole jsme jeli z Raspenavy na Pálavu a neustále jsme kličkovali mezi dešťovými přeháňkami.
Kde jste doma?
JANA: Tam, kde je můj muž a kam se za ním eventuálně z cest vracím. Jinak mám kromě skutečného místa bydliště pár zamilovaných míst, kde bych doma dokázala být. Museli by tam ale se mnou být moji nejbližší.
HONZA: Tak nějak všude, kde jsou fajn lidi, ale hrozně rád se vracím k babičce do obýváku. Protože jsem se během dětství
dvakrát stěhoval, ale babička zůstávala pořád ve stejném domě.
Umíte si představit život jinde než v Čechách?
JANA: Umím a snadno. Beru všechno na jih od nás.
HONZA: Já spíš ne. Studuji archeologii a jsem tím pádem připoutaný k naší zemi. Nebo spíš k tomu, co je pod ní. Ale vyhovuje mi to.
Text: Jana Ryantová
Foto: archiv Jany Patkové