PASTA ONER: ŽIJEME V NEKONEČNÉM BLAHOBYTU

Zdeněk Řanda, známý především pod uměleckým jménem Pasta Oner, je výraznou osobností současné české umělecké scény. Jeden z nejprodávanějších tuzemských umělců aktuálně vystavuje v Galerii Desítky. V rozhovoru se ohlíží nejen za svou kariérou, ale také prozrazuje, jaký má názor na dnešní společnost a jak balancuje mezi komerčním světem a uměleckou svobodou.

Můžete krátce představit výstavu Mind Field, která se aktuálně nachází v Galerii Desítky?
Snažil jsem se vytvořit takový průřez mojí tvorbou za posledních šest let. Jsou tu zastoupeny veškeré polohy olejové malby i další techniky, kterým se v posledních letech věnuji.

Na vernisáži jste říkal, že využíváte i své dětské kresby. Co si pod tím mám představit?
Celou svou výtvarnou kariéru balancuju na takové hraně realismu a pop-artové zkratky. I když to spojování pop-artu s mým uměním nemám moc rád. Pop-art totiž bylo hnutí 50. a 60. let, které zaniklo s jeho tvůrci. Ale obecně si veřejnost pod tím dokáže něco vizuálního představit. Takže je to dejme tomu nějaká pop-artová zkratka. A já se dost často věnuji plošné malbě v rámci té zkratky, nebo i té realističtější poloze. Proto jsem měl potřebu do toho dostat nějakou naivnější polohu a vyšla mi z toho tahle dětská kresba. Odvážil jsem se k tomu zhruba tak před rokem, kdy jsem poprvé takhle zaexperimentoval a zkombinoval realistickou malbu s takto naivním prvkem. A přišlo mi, že to funguje, takže v tom pokračuju dál.

Jste pak v souladu s tím, že vám často přezdívají král českého pop-artu?

Já tomu rozumím. Pokud nebudeme brát pop-art jako terminus technikus, který definuje umění americké výtvarné scény 50. - 60. let, tak ano. Nijak mě to neuráží, ale tím, že umění celý život studuju, tak vnímám, že je to akademicky špatně.

Jaký vzkaz nebo pocit by měla výstava předat divákům?
Nikdy jsem se netajil tím, že v první řadě chci toho diváka vtáhnout do výstavy nebo obrazu. Pobavit ho, potěšit ho. I když umění obecně má i vyšší cíle a ambice. Jako třeba vyzdvihovat určitá nepopulární témata třeba sociálního charakteru.

Myslíte, že vás to odlišuje od ostatních?
Celé umění a celou uměleckou komunitu vnímám jako strom, kde je velké množství větví a každá ta větev má svůj význam. Já sedím na větvi, která nejde primárně po tom, aby diváka moralizovala nebo se mu snažila do hlavy zasít nějakou hlubokou myšlenku. To ale neznamená, že moje obrazy jsou ploché a nemají obsahovou hloubku. Já jsem se nikdy netajil určitou legitimní kritikou současné společnosti. Měli bychom si uvědomit, v jak skvělé době žijeme. Žijeme v nekonečném blahobytu. Ale součástí umění by měla být i zábava.

Zarazila vás někdy nějaká reakce na váš obraz nebo počítáte se vším?

Já jdu s kůží na trh a musím počítat s čímkoli. Myslím si, že to k umění patří. Pokud umění nevzbuzuje žádné emoce, ať už pozitivní nebo negativní, tak to umění nefunguje. Já si myslím, že v lidech dokážu vzbudit oboje, a to je důkaz toho, že to umění je prostě živé.

Vlastním jménem jste Zdeněk Řanda. Jak vzniklo vaše umělecké jméno?

Pochází to vlastně ještě z doby, kdy jsem se věnoval graffiti a maloval jsem po zdech. Bylo to moje writterské jméno.

Je možné ještě vidět na ulici vaše dílo?
Ne, nevěnuju se tomu už deset let. Jeden z posledních modelů, který jsem udělal, je možný vidět na Pragovce, kde mám zároveň ateliér. Poslední model, který byl ve veřejném prostoru, vydržel asi 12 let. Ten byl na dejvickém kulaťáku.

Je nějaký moment kariéry, který byste vypíchl jako zlomový?

Mě posouvá každá výstava. Já osobně jsem nikdy neměl nějaký jasně daný zlom, že bych si řekl: „Teď se něco mění.“ Ono se to děje přirozeně, organicky, postupně. Nedochází k žádné dramatické vlně, kterou bych vnímal.

Spolupracoval jste se spoustou známých značek, například CocaCola nebo Footshop. Jak vnímáte coby umělec ten balanc mezi uměním a komercí?
Přistupuju na spolupráce, kde mám maximální uměleckou svobodu. To znamená, že nepřistupuji na zadání, které definuje, co mám udělat a nebo jak to má vypadat. Takových nabídek ročně odmítám desítku.

Můžete nastínit, jak taková spolupráce potom vypadá?
Coca-Cola tehdy přišla s nápadem, že by zaplatila specifické dílo, které by vystavilo v prostoru klubu Roxy. Vůbec mi neřekli, jak by chtěli Coca-Colu prezentovat. Já jsem se toho hrozně rád ujal, protože klasická láhev Coca Coly, která už se dnes moc nevídá, se v mé tvorbě historicky objevila. Přišel jsem na schůzku a tu flašku pustil na zem. Rozbila se a řekl jsem: „Já to udělám ze střepů té flašky.“ Tak na mě chvíli nevěřícně koukali
a pak řekli: „Tak tomu nebudeme říkat střepy, budeme tomu říkat fragmenty, aby to nebylo tak agresivní.“ Nakonec jsem z toho sestavoval takové mandaly, které jsem zalíval do pryskyřice a následně jednobarevně lakoval.

A vyniklo z toho dostatečně to spojení s Coca-Colou?
Ty části lahví byly překryté barvou. Nedržely žádnou barevnou korporátní identitu. Jediné, z čeho to šlo identifikovat, byl ikonický tvar láhve a prolisky značky.

Co byste poradil začínajícím umělcům? Jak se prosadit v současném světě umění?
No, blbě. Je to těžké, ale jednu radu často dávám. A to je vytrvat v tom, co ten člověk dělá a věřit tomu. Dneska je bohužel časté, že zdravý způsob pochybování o své práci, o svém já, o svém egu, své identitě, je běžný a normální. Může to být osvěžující část toho tvůrčího procesu. Já sám jsem velmi sebekritický ke své práci a často považuji dílo za nedokončené poměrně dlouhou dobu. A pak přichází moment, kdy s tím musíte jít ven. Když tenhle moment propásnete, tak se v tom zacyklíte a nikam se nedostanete. Za mě je důležité dílo po nějaké zdravé úvaze a kritickém procesu přijmout za své. Ztotožnit se s ním a jít s kůží na trh. Nepřemýšlet o tom, kdo na to co řekne nebo neřekne.

Text: Lucie Zdenková
Foto: Johana Antošová